Ve stínu mých snů

3. prosince 2015 v 21:03 | MUDr. Dorka D. |  Vyprávění, veršíky, fotografie
Měla jsem sen, však směla se dotknout lehce jen,
těch hedvábných péřových závějí.
Měla jsem sen. Ten sen byl letmo zahalen,
v modravém lehounkém závoji.
Měla jsem sen a dnešní ráno přetéká mým pocitem,
že vše se v dobré obrátí.



Osud, zaznívá tiše z úst sudiček.
Osud? Ten křik a kravál těch lidiček?
Co osud znamená?!
Nic na světě není dáno,
nejistota, pláč, naděje i nové ráno,
to všechno můžeš rázem mít.
Proč bys měl o tom všem jen snít?

Světlo stojí za oponou, tiše,
a čeká, až najdeme cestu zpět do jeho říše.
Čeká, až před branou v náruč si padnem,
Tak plyne čas dál a další den za dnem.

Na otázku, jak jsem žila, není snadná odpověď.
Zda poklady jsem vyčerpala, vzala, co mi náleží
a nebo se jenom vzdala hrubé síly otěží.
Na otázku, zda jsem žila, není snadná odpověď.
Žila jsem já vůbec někdy, teď já strach mám, ó Bože,
nebo pouze přežívala - živila tak své hoře?

Ty zapeklité otázky mi leží často v hlavě,
Co bych měla napravit, co je to žít správně?
Co mám zlepšit, co mám dělat, nemám žádný kompas.
Tolik rad už slyšela jsem, kupa odpovědí,
Já jsem ale originál, což ne všichni vědí.

Nikdo jiný nemá potuch, co mně shora přísluší.
Jaký kurs si zapsat mám? Tuhle otázku už odkládám!
Neptám se a jdu si dál.
Moudré rady neposlouchat, držet se svých idejí,
Jsem to znovu jen já sama, kdo ví, jak ven z peřejí.

Měla jsem sen, ten sen byl pavučinou opředen.
Vlákna pevná, hladká, najednou se vytrácí.
Byl to jen sen. Je pryč to mámení ze třpytivých sítí?
Zavládlo hlučné ticho.
Na hrobu čerstvě zrytá zem a kytice lučního kvítí.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama