Osamělý strom

2. prosince 2015 v 18:13 | MUDr. Dorka D. |  Vyprávění, veršíky, fotografie
Na okraji rozlehlého okrasného parku stál strom. Byl to starý, už trochu nemocný buk. Jeho větve byly pokřivené, ba některé dokonce holé, ačkoliv bylo jaro. Vše tak nádherně vonělo a kvetlo, jen ten strom tam smutně stál. Připadalo mu, že se ocitl tak nějak mimo tu záplavu rašení a rozpuku. Vystavoval smutně své lístečky prvním jarním paprskům a moc se snažil, aby se rozveselil. Nějak se mu to ale nedařilo. Měl pocit, že je opuštěný a úplně sám...


Tu si to přihopsala rezatá veverka. To byla věru šibalka. Nejen, že louskala oříšky, ale ona se u toho ještě usmívala! No viděli už jste někdy takového rezatého usměvavého stromobleska? Ne? Tak to máte co dohánět! A ta veverka, když viděla ten smutný strom, tak se opřela o jeho mohutný i když pokřivený kmen a začla ho utěšovat: "Už se to brzy změní, neboj. Přijede člověk ve velikém autě, tvé nemocné větvičky bezbolestně odřízne a pak se tvůj život dozajista zlepší." Ale buk tam dál stál a nic neříkal ...

Tak minuly dva týdny, člověk skutečně mezitím odřezal nemocné větévky, ale stromu se moc neulevilo. Pořád ho něco tížilo. Nějak prostě za ta léta různých strádání a bouří zapomněl, jaké to je mít důvěru sám v sebe. Věřit, že je ten nejlepší ze všech možných. To bylo asi to nejhorší. Když ho jiní chválili, jak je krásný, většinou jim nevěřil. Když ho kritizovali, že jeho větve jsou příliš křivé, moc ho to mrzelo, až se mu smutkem kroutily listy a z větviček odkapávaly kapky mízy, jak ronil slzy. Ó, co se ten strom v životě naplakal. Tak míjel den za dnem a rok za rokem. Útěcha nepřicházela. Až jednou.


Zrovna vzhlížel k nebi a ptal se sám sebe, co bude dál. Už se mu vůbec nechtělo dál žít. Tu ho napadlo, že když stále nepřichází ta kýžená pomoc zvenku, bude si nejspíš muset pomoct sám. Ale jak? Vždy už se pokouší tak dlouho! Co už si vyslechl poučných hovorů mezi ptáky, kteří často dleli v jeho větvích. Nebylo mu to však k ničemu. Ba dokonce podle některých rad se mu přitížilo! Ale stále mu něco říkalo, že v pravý čas se všechno rozlouskne s minimálním úsilím, jak ten oříšek, který tak často veverky schovávaly do země pod jeho mohutné kořeny.

Strom se díval k nebi a přemýšlel. A tu jím projelo poznání, no inu, jako blesk z čistého nebe. "Já mám přece také právo na krásy života, i když se mi zatím skrývaly. Slunce svítí pro mne zrovna tak, jako pro ostatní. Už nebudu pouze sloužit jiným a snažit se, abych se jim zalíbil. Stanu se pouze a jenom svým sloužícím i císařem v jedné osobě. Já přece nejsem o nic míň lepší, než mí sousedé, to je jenom zdání. To jsou přece moje křivé větve, které tak dobře vyplňují tuhle nesouměrnou mezeru, to bych rád viděl, jak by tady obstál nějaký můj kolega! Jsem v pořádku takový, jaký jsem."

Strom žil od té doby mnohem radostněji, miloval každé nově příchozí jaro a nechával se hladit paprsky slunce až do konce svých dní.
 


Komentáře

1 malé srdce malé srdce | E-mail | Web | 22. prosince 2015 v 19:17 | Reagovat

Hezká pohádka. Někdy se natolik obětujeme pro druhé, až zapomeneme na sebe.

2 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 22. prosince 2015 v 19:25 | Reagovat

[1]: Děkuji. Jsem moc ráda, že někdo ocenil mou srdeční záležitost, což tato tato pohádka pro mě bezesporu je :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama